Pojďme se blíže podívat na funkci vysvětlovacího stylu.
Z výzkumu od Selingmana se ukazuje, že optimisti i pesimisti selhávají. Ten rozdíl je v tom, jak si dokážou vysvětlit ten neúspěch.
Před pěti lety se mi stala jedna věc, že jsem vedl workshop pro jednu velkou firmu. Kde se sjel top management na dva dny a já jsem měl vést diskusi ohledně hodnot a jejich vize. Druhý den se mi nepovedl, nestihli jsme bohužel probrat docela důležité témata, workshop se protáhl, což znamenalo, že jejich obchodní ředitel nestihl oběd. Když si chtěl jít zahrát golf po workshopu, tak začalo pršet a celá situace se mi vymkla z rukou. Můj pocit, chtěl jsem utéct, zahrabat se, přestat dělat svoji práci. To, co mě házela hlava, házela to, že takhle to bude vždycky, chtěla mi říct, že takhle to bude trvalý. Házela nějaký obecný vysvětlení, ty jsi ztratil dovednosti vést workshop, dělat svoji práci. A bral jsem si neúspěch osobně. Nepovedlo se to proto, že jsem selhal já.
A tyhle ty tři parametry právě mají pesimisti při vysvětlování svých neúspěchů. Tím nechci říct, že jsem pesimista, ale tím chci říct, že v těžké situaci mi ten mozek házel tady ten vysvětlovací styl.
Takže pesimisti si ten svůj neúspěch vysvětlují trvale. Takhle to bude vždycky. Obecně, ztratil jsem schopnosti ovlivňovat lidi a dělat prodej. A osobně, selhal jsem, protože jsem pochybil já.
Kdežto optimisti se ukazuje, že mají vlastně ten vysvětlovací styl prohozený, že vnímají v tom selhání nějakou dočasnost. Takže o, co jsem se vlastně snažil v průběhu dalších jednoho až dvou dní po neúspěchu bylo to, že jsem se snažil přebliknout to myšlení na to, je to dočasné. To, že se to nepovedlo, tak je otázka jednoho workshopu a vůbec to neznamená, že další workshop může být špatný. Nepovedlo se to teď, zítra to bude lepší. Hledal jsem tam konkrétní vysvětlení, ten workshop nebyl dobrý, protože si nezvládl moderaci jednoho tématu a nebyl jsi třeba ostrý v korigování lidí při diskusi. Takže jsem tam našel nějakou konkrétnost toho neúspěchu.
A zároveň ta třetí věc, co dělají optimisti, že si uvědomují nějakou možnost externího vlivu. Třebas ten workshop se nepovedl kvůli tomu, že v té firmě mají špatné vztahy a pouze si to vybili na mě. Nebo se to nepovedlo kvůli tomu, že někdo do toho špatně vstupoval a já jsem to třeba nemohl ovlivnit. Ale právě optimisti si připouští možnost tady těch externích vlivů.
Celé bych to chtěl vlastně zakončit jednou myšlenkou, že událost samotná nevytváří negativní emoce, ale negativní emoce vytváří ta nálepka, kterou vy si na to dáváte. A právě optimisti si dokážou tu nálepku vytvořit jako dočasnou, konkrétní a připouští si tu možnost externích vlivů.
